Letos na jaře jsem začala ztrácet pevnou půdu pod nohama. Obcházely mě deprese a úzkosti a následkem toho se dramaticky zhoršily i moje dlouhodobé problémy s přejídáním a začala jsem nekontrolovaně tloustnout. V jeden moment mi pak došlo, že už to fakt není dobré a že potřebuju profesionální pomoc. To byl také důvod, proč jsem Alešovi poslala zprávu s prosbou o pomoc. Nakonec jsem se dohodli, že spolu zkusíme biofeedback – i proto, že po deseti letech pravidelného docházení na klasickou psychoterapii, kterou jsem absolvovala s několika různými terapeuty, jsem cítila jistou únavu i skepsi.
Upřímně řečeno, měla jsem jen velice mlhavou představu, co mě čeká. Věděla jsem jen, že biofeedback by měl zabírat na ADHD, což je i moje diagnóza, a že je to snad něco jako videohra. A protože se částečně živím psaním, Aleš mě poprosil, jestli bych nemohla svoje zkušenosti hodit na papír, což jsem velice ráda udělala, taky proto, že pozitivní efekty terapie se dostavily až nečekaně rychle.
Teď pár slov o mně. Jsem člověk, který prožil dramatické dětství a celý život si s sebou táhne v batohu docela slušnou zátěž. Oficiálně mám diagnostikované jen ADHD, ale k mému životu patří i přes roky terapie všudypřítomný pocit úzkosti, nevyrovnaný vztah k jídlu a čas od času také deprese. Zároveň mám za sebou řadu experimentů s různými terapeutickými metodami, dobře se v sobě vyznám a jsem i absolventkou psychoterapeutického výcviku, takže jsem docela vytrénovaná pozorovat svoje vnitřní procesy.
K biofeedbacku jsem přistupovala s mírnou zvědavostí, ale bez velkých očekávání. V době, kdy jsem na něj začala docházet, už byl můj stav lepší než v okamžiku, kdy jsem Alešovi psala, že se sebou musím něco dělat. Ukázalo se, že prudké zhoršení mé psychiky souviselo s hormonální léčbou. Po vysazení léků se psychika zklidnila, ale byla jsem tak nějak na nule. Necítila jsem se vyloženě špatně, ale ani dobře.
Dorazila jsem tedy na první sezení. Po krátkém rozhovoru mi Aleš nalepil na hlavu elektrody, vysvětlil mi, že mým úkolem je jen sledovat, co se bude odehrávat na monitoru, a pozorovat, co prožívám. Do ruky mi dal krabičku, která, jak jsem později zjistila, v žádoucích momentech vibrovala, a společně jsme z nabízených „filmů“ vybrali deštný prales. A pak se to celé spustilo.
Na monitoru se mi začal ukazovat průchod animovanou tropickou zelení a k tomu hrála hudba. Obraz byl ale často zastřený a nebarevný, zřetelný jen uprostřed a jen občas se vyjasnil a rozšířil. Už během prvního sezení jsem ale cítila uvolnění, klid a radost, až téměř blaženost. Domů jsem odcházela s opravdu příjemným pocitem.
Další sezení byla prakticky stejná, jen obraz byl stále častěji barevný a jasný. Během sledování videa jsem se cítila velice příjemně, ale začala jsem pozorovat, že se řada věcí v mém životě začala měnit k lepšímu. V první řadě se dostavila trvalejší radost a věci mě začaly bavit. Nejdříve jsem si toho všimla při venčení svých psů. To jsem poslední dobou brala jen jako povinnost, a najednou mě chození do lesa začalo bavit. Pocit radosti ze života, který už jsem dlouho necítila, přetrval po celou dobu terapie a stále trvá. Zmírnily se i obavy z budoucnosti posilované válkou na Ukrajině. Dalším efektem, který jsem pozorovala, bylo zmírnění projevů ADHD, méně jsem prokrastinovala a rozšířila se i moje kapacita udržovat pořádek. Kdo má ADHD, ví, že pořádkumilovnost není naše silná stránka. Moje uklízečka by o tom mohla napsat román. O to více mě překvapilo, že jsem bez její pomoci sama uklidila sklep, což byl úkol odkládaný roky.
Takže sečteno a podtrženo, za mě pozitivní výsledky, které se daly pozorovat rychle. A také příjemná změna. Po letech někdy až únavného rozebírání mých duševních obsahů je sledování animovaného deštného pralesa docela osvěžení. Vyzkoušela jsem na sobě kdeco a u některých terapeutických metod nedokážu zpětně říct, jestli byly k něčemu dobré. U biofeedbacku je pro mě efekt jednoznačně rozpoznatelný.